CzechRepublicEnglish (UK)

Síla mysli - třetí část

Proč lezu sólo? Protože miluji lezení. Nejvíce lezu v Českém ráji, kde je nádherná příroda a úžasné pískovcové věže. Někdy lezu sám, protože se mi nepodařilo sehnat spolulezce. Jindy proto, že na "to" dostanu chuť. Je těžké popsat, kdy a jak se ve mně probudí touha tu či onu cestu vylézt sólo, i když už jsem ji třeba lezl s lanem. Cesta mi musí sedět a natolik se mi líbit, abych do ní šel. Také musí být ten správný den. Jak se říká – dobrá konstelace hvězd.

Zákovska Knizka VIIIa Prachov

Pokud lezu sám, tak vím, že jakákoliv chyba může mít tragické následky. Nezáleží na obtížnosti – V nebo VIIIa – pokaždé se musím stoprocentně soustředit. Vybírat ty správné chyty a stupy. Ne každému z nich věřím. Na písku musí být člověk opatrný, při sólu to platí stokrát tolik. Podezřelé chyty, které s lanem s klidným svědomím vezmu, při sólu vynechám. Někdy k některým z nich zničehonic pojmu podezření. Stalo se mi, že jsem stup ušlápnul – přesně v okamžiku, kdy jsem se na něm postavil a pořádně se chytil. Byla to moje chyba, špatně jsem si vybral. O klíčových krocích přemýšlím dvakrát tolik než s lanem.

Pokud při sólu vypluje na povrch adrenalin, vzrušení, strach nebo pochyby, je to špatně. Toto je spjato s nervozitou a nejistotou, na kterou je čas před cestou nebo po ní. Těchto pocitů je nutné se zbavit – vydýchat, uklidnit. Pokud to nejde – slézt a zkusit to jindy. Hlava musí být naprosto vyrovnaná. Nic nesmí lezce rozptylovat.

Není důležitá obtížnost lezené cesty. Co hraje největší roli je lezcovo maximum s lanem a to, jak moc se k němu dokáže přiblížit bez lana. Když jsem začínal lézt, tak jsem funěl a seděl v pětkách – sólo jsem se sápal na kdejakou nejištěnou trojku.  Pak se trápil v osmičkách a sólo lezl  sedmičky. Nyní se pokouším přelézat devítky a sólo občas vylezu osmičku. Pokud někdo leze s přehledem desítky, tak podle mě potřebuje stejnou koncentraci k přelezení devítky sólo jako sedmičkový lezec k přelezu pětky nebo šestky.

Částí mojí motivace ke zlepšení svého lezení na písku obecně je časté a nesmyslné používání maglajzu. Pokud jsem schopný nějakou "IX" vylézt bez Mg já, průměrný lezec, může to bez něj vylézt každý. A pokud často bílenou cestu (prý je to těžký), vylezu sólo, jsou mi maglajzisti v ní upřímně k smíchu. Z níže uvedených cest jsem maglajz neviděl pouze v "Čihuláčích" a Sokolí stěně. Zbytek cest je velice často a nesmyslně "bílen".
K sólo přelezení cest mě pokaždé něco motivuje. Většinou jsou ty linie pro mě z nějakého důvodu významné a obdivuji se jim.

Pompeje VIIIc, Hendrychova věž, Prachovské skály
Zatím nejtěžší cesta, kterou jsem sólo vylezl. Úžasná cesta v na první pohled hladké stěně. Když jsem ji lezl poprvé a seděl v ní, musel jsem myslet na Vacanovo sólo před lety. Hodně ulítlá představa. Nějak se mi uhnízdila v hlavě. Chtěl jsem se zlepšit, abych si ji mohl dát sám. Mé rozhodnutí padlo dřív, než jsem čekal. A byla to naprostá paráda. Ani mi nenateklo.

Pompeje VIIIc Prachov
Čihulovy sokolíky VII (b-c), Rektorka – východní, Prachovské skály
Nádherná linie, ve které jsem se pokaždé vybál a nateklo mi. Klíčové kroky pod 1. a 2. kruhem – případný pád by byl pravděpodobně na zem. Rozhodnutí tuto cestu vylézt sólo se ve mně probudilo jednou na jaře, kdy jsem málem pod prvním kruhem spadnul a zbytek cesty jsem se trápil s ukrutnými bandaskami. Neměl jsem den. Za 14 dní po tom jsem si ráno přivstal a vylezl ji jen v lezečkách. Ani trochu mi nenateklo a parádně jsem si to užil.

Žížalí cesta VIIIa, Rektorka – východní, Prachovské skály
Ve svých lezeckých začátcích jsem se na cestu obdivně díval. Při Bárnyho barvitém líčení odlezu od prvního kruhu jsem si myslel, že na to asi nikdy nebudu mít. Po prvním přelezu s lanem mi to přišlo obtížné. Když jsem cestu lezl podruhé, sedla mi a krásně jsem se v ní prošel. Také se k ní váže historka, že dva typové měli rozdělanou cestu, ale nahoře se báli rajbákového výlezu. Proto řekli své kamarádce Lence Žížale Benešové, že udělali novou cestu a že by si ji měla vylézt. Ona cestu vylezla, čímž dokončila prvovýstup, a tak mohla vzniknout Žížalí cesta.
 
Sokolí stěna VIIIa, Sokolí věž, Suché skály
Asi první těžší cesta, kterou jsem na Suškách s lanem lezl. Je to úžasná linie, jedna z nejdelších cest na Suchých skalách. Začíná Velkou plotnou VII(b). Druhá část cesty je v nádherné expozici nad Plotnou. Klíčový je oblez 1. kruhu ve vrchní stěně - po lištách, kde je důležité dobře stát na malých stupech. Pro mě velice významná cesta kvůli boji a nezapomenutelným pocitům při mém prvním přelezu před pár lety.

Sokoli stena VIIIa Dry Rocks 
Jižní cesta přímo VIIc, Vlajková věž, Suché skály
Rozhodnutí bylo spontánní. V téhle cestě mi vždycky krutě natékalo. Bez sedáku a lana jsem se cítil lehčí a v pohodě a klidu jsem si cestu vylezl. Krásné převislé lezení po dobrých chytech.
 
Major VIIc, Střední věž, Suché skály
Nádherná 30 m linie nad velkou nástupovou policí, která je asi 20 m nad zemí. Lezl jsem ji mnohokrát před sólem. Pokaždé jsem měl dva problémy – u prvního a posledního borháku. Pokus o sólo číslo jedna – nechal jsem se rozhodit a k oblezu prvního borháku jsem ho použil místo chytu. Hlavou mi blesklo, že to pak jindy budu muset lézt znova a čistě. S prstem  v borháku jsem se vrátil dolů, vydýchal se, popřemýšlel o krocích a pak je vylezl úplně jinak než jsem měl v plánu.

Severní přímá cesta VIIIb, Čertova věž, Prachovské skály
Podle mě nejtěžší pod 1. kruhem. Při pohledu na datum prvovýstupu (1957) – absolutní respekt. Často z nepochopitelných důvodů lezena s maglajzem. Poprvé jsem ji lezl na druhém a nechápal jsem dolez na vršek. Až Havrdič mi jednou řekl, že klíčový chyt k výlezu je trochu jinde, než ho všichni hledají. Při sólu mi docela natékalo, ale byla to naprostá paráda.
 
Výše zmíněné cesty jsem vylezl poměrně nedávno – mám na ně čerstvou vzpomínku. Před tím jsem si ale sám prošel mnoha prachovskými klasikami, jako je například:

Východní cesta (VII), Obelisk
Východní cesta (VII), Táborská věž
Elegantní Varianta (VII), Prachovská čapka
Jižní cesta (VIIc-VIIIa), Jihovýchodní cesta (VII), Prachovská jehla
Jižní cesta (VII), Velký Kapucín
Modré džíny (VII), Krakonoš

OS free solo je nevypočitatelné. Pokud lezec o cestě opravdu nic neví ani ji neviděl nikoho lézt, může to být "dost zajímavé". Věřím tomu, že každý, kdo se pro OS free solo rozhodne, musí být přesvědčen, že cestu dané obtížnosti lezecky naprosto převyšuje. Ale jelikož se jedná o OS, tak naprosto jistý si být nemůže. V některých pětkách nebo sedmičkách lze narazit na pěkně zákeřná a vypečená místa. Pak jde jen o rozhodnutí – udělat nejistý nevratný krok, nebo slézt. Já z 99% slezu.

Nocturno Direkt VIIc Prachov Lachtan

Free solo cesty, kterou jsem již lezl nebo která mi naprosto sedne, je spjato s těžko popsatelnými pocity naprosté nevázanosti a svobody. Vlastně si můžu lézt, kudy chci. Nejsem vázán tím, že když cvaknu tady a pak tam, tak mě bude otravovat tření lana. Cesta vede pořád rovně? Pokud cítím, že udělat kličku je pro mě lepší, bez zaváhání to udělám. Že jsem tímto cestu "ojebal"? Mně to nevadí, mám radost z nespoutaného lezeckého pohybu po skále.

Sólo lezení se sedákem a lanem na zádech je podle mě pořád poctivý sólo výstup. A to i v případě, že si odsednutím odpočinu v kruhu, hodinách nebo smyčce. Už jen to, že si při sólu potřebuji odsednout je jistá známka toho, že pro mě není cesta lehká. Pokud to někdo považuje za "ojebávání" tak věřte tomu, že při odcvakávání přicvaknutého kruhu se dají prožít nezapomenutelné okamžiky. Takto často lezu cesty, které jsem ještě nelezl. Většinou nemám v úmyslu si odsedávat nebo přicvakávat kruh, ale lezu pro radost a ne proto, abych se zabil, takže odsednutí a odpočinutí rukou a mysli pro mě osobně sólo výstup  nedegraduje. Pokud se mi cesta opravdu líbila, rád se vrátím příště a vylezu si ji na tzv. RP sólo.

Pár příkladů cest, které jsem takto zdolal.
Zmíněné cesty byly pokusem o OS solo, ale odsednul jsem si v nich:
Bílá stěna VII, Prostřední rohová věž, Ostrov
Železnobrodská VII, Hlavní věž, Suché skály
Macháňova cesta VII, Zlatá vyhlídka, Hrubá skála
Normální cesta VIIb, Únorová věž, Hrubá skála
Česká hrana VIIb, Dračí zub, Hrubá skála (k přelezu jsem musel chytit a stoupnout si na poslední kruh)
Jarní cesta – var. JV Hrana VII, Krkavčí skály – západní věž, Prachov

Je sólo lezení bláznovství a hazardování se životem? To je věc názoru. Pro mnohé ryze sportovní lezce je hazardem lezení klasických cest na písku, pro mnohé pískaře zimní lezení v horách. Nelezec v tom všem nevidí rozdíl – všichni co lezou "jsou prostě blázni".

Je jasné, že bez lana byly přelezeny mnohem obtížnější a nebezpečnější cesty. Cesty, o kterých si můžu nechat jen zdát. Přelezy borců, kteří byli nebo jsou lezeckými "démony". Jsou ale také lidé, o jejichž výkonech nikdo kromě pár přátel neví, protože to jednoduše nikde neroztrubovali.

Modre dziny VII

Já si rád přečtu nebo poslechnu o výkonech druhých – uctivě pokyvuji hlavou a snažím si představit, jaké to asi muselo být. Mé přelezy mají význam pouze pro mě samého, protože ve srovnání s jinými je to jen plácání báboviček. Spousta lidí říká, že sólo lezení je osobní věc – to je pravda. A že by se o něm nemělo mluvit – ptám se proč? Všechno, co člověk dělá a neobtěžuje tím ostatní, je jeho osobní věc – jako lezení samo o sobě. Nebudu lhát – pokud mi někdo řekne:- "Hezky, to byl teda mazec" – polechtá to moji ješitnost. To ale snad každému. Na druhou stranu si nedokážu představit, že by někdo lezl sólo jen kvůli tomu, aby tato slova slyšel. Pokud sám přelezu cestu, která pro mě není lehká, mám z toho samozřejmě větší radost než z cesty, která je pro mě procházkou.

Na otázku proč o tom všem vlastně píšu už kdysi v jednom článku odpověděl Houmy (možná jen někoho citoval, ale sedí to). Osobně jsem ho vlastně neznal. Jen jsem o něm slyšel a s vykulenýma očima četl jeho články o lezení – když jsem já začínal, on bohužel skončil. Občas si na něj po sólo přelezu cesty, o které vím, že taky sám vylezl, vzpomenu.

Takže Houmyho odpověď na otázku – proč o tom všem psát? Protože RADOST SDÍLENÁ JE RADOST DVOJNÁSOBNÁ.

ČLÁNKY->SÍLA MYSLI - PRVNÍ ČÁST
ČLÁNKY->SÍLA MYSLI - DRUHÁ ČÁST
 

Pohled na přelez cesty sólo přes čočku objektivu od mého kamaráda Radka Jedličkyráďa
Když jsem jednou jel s Ještěrem na Sušky, tak mě požádal, ať vezmu foťák.. Vylezli jsme pár cest a pak se mě zeptal, jestli bych nenafotil jak leze "Sokolí stěnu (VIIIa)" – řek jsem si proč ne. Vylezli jsme "Maškovým komínem (IV)" na malou věžičku na hřebeni nad "Levitací". On pak slanil s tím, že ho mám fotit z vršku.
Při pohledu na tu stěnu jsem si říkal, že je to dost vzdušný. Po chvilce byl Ještěr v koutě pod stěnou. Bohužel jsem neviděl, jak leze Velkou plotnu – mohlo být víc fotek. Když začal vlézat do stěny, pomalu jsem přestával dýchat a myslel na to, co mi říkal: ,,Ať se bude dít cokoliv, tak na mě nemluv.“ Snažil jsem se a se zatajeným dechem pozoroval, jak klidně leze. Foťák tiše cvakal. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, co by bylo, kdyby spadl. V jednu chvíli se tam objevili nějací turisti – měl jsem strach, aby na něj nezačali halekat. Měli rozum, takže jsem dál skrze foťák pozoroval jeho soustředěné hlasité dýchání a klidné lezení. Když byl s úsměvem na obličeji nahoře, mohl jsem si konečně oddechnout.