CzechRepublicEnglish (UK)

229 pekelných vteřin - Příhrazské schody 2014

Příhrazské schody  23.4. 006Běh do Příhrazských schodů je již tradiční závod, který jistě potěší všechny běžecké nadšence. Já mezi ně rozhodně nepatřím. Co se mě týče, Příhrazské schody jsou - abych tak slušně řekl - k podělání. Menší lidé leckdy mají hranu pískovcového kvádru někde mezi pasem a hrudníkem a pár jedinců trpících závratěmi museli při sestupu zachraňovat hasiči, protože je zachvátila panická hrůza při pohledu do propasti, do které je třeba skočit, aby člověk dosáhnul hrany dalšího schodu.

S tímto monstrem jsem se zatím setkával jen jako lezec nesoucí bágl s vercajkem do labyrintu tamějších věží. Pokaždé mě pěkně zvalchovaly, vždy jsem je proklínal. Nikdy jsem si sebe, dřevonohého běžeckého lenochoda, nedokázal představit na startu tak morbidní počinu, jakým jsou Příhrazské schody.

35. ročníku jsem se chtěl původně zúčastnit jen jako divák. Vzpomínky z doby několika dnů před závodem mám mlhavé a nejasné. Nejsem si jistý, co mě přimělo nahlásit své jméno a zapsat se do závodu. Po registraci jsem si šel projít trasu – po inspekci jsem byl vážně rozhodnutý odstoupit ze závodu. Hlavou se mi honila Vlašínova rada: "Musíš si to jít asi tak půlhodiny před závodem jen tak zlehka proběhnout. To je nejlepší. Jinak tě to zničí". Kdybych se po té šílenosti pokoušel běžet víckrát než jednou, nejspíš by mi to vážně zhuntovalo zdraví fyzické i psychické. Proto jsem tuto dobře míněnou radu vítěze loňského ročníku z řad lezeckých veteránů hodil za hlavu.

Rozdali nám startovní čísla – poprvé v životě jsem měl tuhle šněrovačku na sobě. Tížila mě mrcha, tížila – teď už se odhlásit nemůžu! Jedině si něco rychle zlomit nebo nafingovat malárii. Nahlásit zlomenou sebedůvěru jsem se styděl a malárii by mi asi nikdo nesežral. S klukama jsme stáli u startu, kde již vyráželi závodníci a závodnice na trať. V jednu chvíli vyráželi dva chlapi a ženská. Paní vymetla startovní zatáčku smykem. Keře i mladé stromky se rozkmitaly a závodnice nám ve zvířeném oblaku jehličí zmizela z dohledu. "Tak tahle paní je hodně divoká" vypadlo ze mě. V duchu jsem doufal, že budu startovat s chlapem. Vyhlásili moje číslo a já si potřásl rukou se soupeřkou. Kluci se na mě šklebili, protože viděli, jak jsem z toho nešťastný. Když mi dá na prdel chlap, dobrá. Ale nechat se rozcupovat od ženský... "Budeš se muset snažit, chcípáku" hecoval jsem se v duchu.

Odmávli start a začalo to. Mírné stoupání a pár nižších schodů jsem běžel. Prvních několik hnusáků se mi podařilo vyskočit. Pak mi došlo, že jestli s tím nepřestanu, tak padnu na hubu. Zvolil jsem chůzi. Sípal jsem a hekal, v duchu nadával. Pálily mě lýtka, stehna, plíce. Dopředu mě popoháněla pouze myšlenka na to, že za chvíli bude po všem a že má soupeřka se nesmí dostat přede mě. Pak přišel malinký padáček, krátká rovinka a závěrečný prďáček. Měl jsem jediný cíl – finišem proběhnout. Z posledních sil jsem hnal své líné a na běh špatně konstruované tělo do závěrečných příkrých metrů. Cíl! "K..va, dopr...le, sviňský schody!" Nemohl jsem chytit dech. Měl jsem za sebou pekelných 229 vteřin svého života. Snažil jsem se alespoň popadnout foťák, abych cvaknul své spolubojovníky z Jičína, ale tihle ohaři byli v cíli dřív, než jsem se jakž takž vzpamatoval, takže jsem nemohl zachytit jejich vrcholné okamžiky, při kterých byli na vršku Příhrazských schodů taky pěkně na dně. 

Byl to humus, Bylo to příšerné. Nehezký zážitek pro celé mé tělo. Po proběhnutí cílem a chrchlání hlenů to byla ale nádhera. Ty necelé 4 minuty mučení se nakonec daly vydržet. Příště budu zase s radostí klít a nadávat při zdolávání této příhrazské mučírny, která bude mít hrany možná zase o něco výše, jelikož se zdá, že zeminy u pat schodů ubývá a ubývá...

Vstup do FOTOGALERIE

Kategorie – horolezkyně

3. místo            Janina

Příhrazské schody  23.4. 021

Kategorie – horolezci

1. místo            Dvořky ml.
2. místo            Lachtan ml.
4. místo            Bárbí
5. místo            Bóča
10. místo          Ještěr
Příhrazské schody  23.4. 023