Jizerské radovánky
- Podrobnosti
- Kategorie: Články
- Vytvořeno 7. 1. 2015 8:00
- Zobrazeno: 5355
Krátce po vánočních svátcích (27.12.2014) jsem vyrazil za lezením do Jizerek. Jel jsem sám, protože se nikomu dalšímu nechtělo. Podařilo se mi dobýt 4 věže. Byl to silný zážitek. Mé nadšení bylo velké, takže jsem se o něj chtěl podělit krátkým článkem. Aniž jsem to plánoval, slova ze mě tryskala ve verších - taková to byla paráda.
Jizerské radovánky
Junák v kopec zasněženým lesem supí,
byly svátky vánoční – vláčí s sebou břich zduřelý.
K první cestě na věžku malou byl moc zpupný,
zřídila ho, servala, opouští ji znavený a sedřelý.
Pohledné Dvojče laskavo k němu bylo.
pustilo ho na vrchol jež v sníh byl zabalen. 
Na vršku ho přivítalo, k zemi ho zpět neshodilo.
Junák trochu síly zpět zas nabral, jizersky je naložen.
K mýtické Věži Grálu míří jeho těžký krok.
Cestou věžku zvanou Hajný míjí, vrcholu chce dobýti.
Vzhůru sněhem za soušku leze, sněhem sune tučný bok.
Je to jako Vernův román, to nelze zažít na síti.
Věž Grálu – vrchol jenž významu velkého se těší.
Junák hledá kudy faldy svoje vzhůru požene.
Snadné snadným není, Normálka je sněhem značně těžší.
Řekne si, že pod slaněním jít to musí, a né že ne.
Koutek, spára, sníh, slaňák a bolest ukrutná.
Zbývá už jen knihu vrchu dobýt a zápis do ní vložiti.
Holé ruce noří do hlubin sněhu, bolest je to příšerná.
Haleká. Hnáty zmrzlé špatně píší – je to síla, no do řiti!
Kolem ticho, klid a krása, šero se už lesem šine.
Ruku v ruce musí sněhem jíti hrdost spolu s pokorou.
Když to palčivé, živelné a sžíravé utrpení pomine,
o to víc lze cítit sílu místa spolu s drsnou nádherou.